Jednou z možností, jak dobře prožít letní prázdniny je vyrazit někam na tábor. Naše farnost jeden pořádá, a tak jsem se rozhodl, že by byla škoda se nezúčastnit. Sešli jsme se 19.7 na parkovišti u nádraží v Prostějově a společně jsme se vydali na cestu do tábořiště na Mírov. Všichni jsme se moc těšili na nové zážitky, dobrou partu kamarádů a zajímavé hry. V táboře několik týdnů před námi vydatně pršelo, proto tam bylo tolik bláta a vody. Gumáky byly nutnost. Bylo to nepříjemné, ale dalo se to vydržet a navíc se to každý den jen zlepšovalo. Tábor byl letos zaměřen na téma pevnost Boyard. Hned první den večer při slavnostním ohni nás vedoucí rozdělili do čtyř skupin. Každá skupina měla svého vedoucího a barvu. Soutěžili jsme mezi sebou v etapových hrách. Podle umístění skupina dostala indicie a klíč k pokladu, po kterém jsme celou dobu pátrali. Kromě toho jsme sbírali táborové peníze, kterým jsme říkali boyardy. Dali se získat třeba za pomoc v kuchyni, noční hlídku, dobré umístění ve hře nebo nějakým dobrým skutkem. Skupinka, která za den nasbírala nejvíc bodů měla tu čest, že jejich vlajka celý den visela na stožáru ve středu tábořiště. Každé ráno byla krátká rozcvička, po ní snídaně. Potom byl slavnostní nástup, na kterém se zpívala táborová hymna, vyhlašovaly se výsledky etapových her, vyplácely se boyardy a vedoucí u toho měli své kostýmy, například tam byl Kebule, Pačes nebo Pán Temnot. Také jsme se tam dozvěděli, co je v plánu na celý den. Dopoledne se většinou hráli různé hry nebo se chodilo do lesa na dřevo. Po obědě byla hodina času, kdy se nic velkého nedělalo, jen tak na odpočinek. Odpoledne byla aspoň jedna etapová hra a před večeří byla vždy mše svatá. Sloužil ji otec Tomáš Strogan, který za námi denně dojížděl. Na mši s námi probral vždy jeden ze sedmi hlavních hříchů, což pro nás bylo velmi přínosné a za to mu patří velký dík. Večerka byla okolo desáté hodiny. Spali jsme ve stanech tee-pee na provizorních postelí ze dřeva, které nebyly vůbec pohodlné, byly totiž krátké a úzké a v noci se z nich dalo jednoduše spadnout. Dále v noci probíhali noční hlídky, které se střídaly se po dvou hodinách. Měli za úkol hlídat tábor a hlavně kuchyň. Naštěstí nás letos nikdo nepřepadl a ani v noci nepřišla žádná nehlášená návštěva. Předposlední den skupinky spojily své síly, dali dohromady všechny nasbírané indicie, které nám řekli cestu k pokladu. Ihned jsme vyrazily na cestu ho hledat. Došli jsme k jedné malé vodní nádrži uprostřed lesa, tam jsme našli akorát krabici plnou kobylek a červů. Na spodu byl papír a na něm bylo napsáno, že se máme vrátit zpět do tábora. Tam pro nás vedoucí připravili závěrečnou bitvu o poklad. Společnými silami se nám podařilo ho dobýt. Byla to velká dřevěná krabice, která byla uzamčena na několik zámků. Uvnitř byly samé sladkosti. Druhý den ráno jsme se museli rychle sbalit a začít uklízet celé tábořiště, protože jsme tam byli letos jako poslední. Bylo tam opravdu hodně práce, museli se složit všechny stany, zahrabat ohniště a zlikvidovat sprchy a umývárny. V poledne jsme už šli na autobus, dojeli jsme do Mohelnice a z ní vlakem do Prostějova. Po cestě jsme byli opravdu unavení a špinaví, za to však šťastni z dobře prožitého týdne v přírodě s dobrými lidmi. Jsme za to vděčni všem vedoucím, kteří celý tábor připravili, paní kuchařce, která nám celou dobu vařila dobré jídlo a otci Stroganovi, který za námi jezdil sloužit mše svaté.
Vojta Kaláb, účastník tábora