Věřím tomu, že spousta mladých lidí a dětí v našem věku má s létem a s prázdninami neodmyslitelně spojené také letní tábory. Protože na tom 25 dětí z našeho děkanátu nebylo jinak, sešli jsme se 15. 7. na vlakovém nádraží v Prostějově se spacáky, karimatkami a plní očekávání, vydali jsme se směr tábořiště Mírov za novými zážitky. To ale není úplný začátek našeho táborového příběhu.
Už několik dní předem každému z nás přišel domů dopis, který nás naladil do tématu tábora a patřičně nás navnadil. V duchu tématu, kterým se letos stala Narnie, jsme pokračovali po příchodu do tábořiště, kde se nám představili Lucinka, Edmund, Petr a Zuzana a poprosili nás, abychom jim pomohli vysvobodit krásnou Narnii z moci zlé královny Jadis, která na ni seslala věčnou zimu. Tuto zimu jsme pocítili na vlastní kůži hned prvních několik nocí, kdy jsme se i přes spoustu vrstev oblečení, ve kterém jsme spali, probouzeli z našich spacáků promrzlí až na kost. Naštěstí se průběžně s postupem naší záchrany Narnie oteplovalo i v našem tábořišti, takže když nás třeba jednou v noci probudila Lucinka, abychom jí pomohli dostat se do paláce zlé královny, byli jsme připraveni a nikdo neumrznul.
V průběhu týdne nás k naší velké radosti několikrát navštívil samotný lev Aslan, ale měli jsme také možnost poznat zlou Jadis. Protože všechny děti byly šikovné, podařilo se nám postupně i přes spoustu nástrah a nebezpečí zjistit dostatek informací o Narnii a osvobodit Edmunda ze zajetí bílé královny. Těsně před závěrečnou bitvou, která se odehrávala v náročném terénu asi 20 km od tábořiště, nás zdrtila smutná informace ohledně smrti jediného a právoplatného vládce Narnie, Aslana. I přes to ale všichni bojovali ze všech sil a povedlo se nám těžkou a napínavou bitvu vyhrát bez ztráty na životech. Jaká pak byla naše radost, když se k pocitům z výhry nad Jadis a záchrany Narnie připojilo ohromení z toho, že Aslan vstal z mrtvých a vrátil se k nám!
Na táboře se ale děla spousta dalších věcí, které se Narnie netýkaly. Mnozí z nás byli na stanovém táboře poprvé, a proto je mohl týdenní pobyt v přírodě, kdy jsme byli celou dobu odkázáni jen sami na sebe, překvapit někdy příjemně, ale někdy také tím, že jsme museli opustit naši komfortní zónu a omezit se ve věcech, na které jsme po zbytek roku zvyklí. Byli mezi námi ale i zkušení táborníci, kteří věděli, co a jak, a proto je nepřekvapilo, že jsme se v našich provizorních sprchách nemohli koupat každý den, že jsme si při návštěvě Mírovského koupaliště ohromně užívali pocit, že za sebou můžeme jedinkrát za celý týden spláchnout záchod nebo že ráno máme na vstávání z postele deset sekund, a ne půl hodiny. Může to znít krutě, ale myslím, že každý, kdo s námi na táboře byl, si tuto táborovou atmosféru svým způsobem zamiloval.
Když jsme se pak vraceli do Prostějova, byli jsme všichni unavení, poškrábání, ne zrovna voňaví, ale hlavně plní nových zážitků, šťastní z týdne stráveného se super partou kamarádů a nadšení z nových obzorů, které nám tento týden otevřel. Za tohle všechno patří velký dík hlavně naším bezvadným vedoucím, kteří nám věnovali spoustu svého času, kuchařkám, které se celý týden zodpovědně a svědomitě staraly o naše spokojená bříška a také našemu kaplanu pro mládež o. Stroganovi, který za námi každý den dojížděl, aby s námi prožil mši svatou a zaštiťoval většinu duchovního programu. Troufám si tvrdit, že tábor (a hlavně ten náš :D) je jedním z nejlepších způsobů, jak strávit léto a těším se na příští rok.
Terka Dostálová, účastnice tábora