Rubrika: Články

Jednou z možností, jak dobře prožít letní prázdniny je vyrazit někam na tábor. Naše farnost jeden pořádá, a tak jsem se rozhodl, že by byla škoda se nezúčastnit. Sešli jsme se 19.7 na parkovišti u nádraží v Prostějově a společně jsme se vydali na cestu do tábořiště na Mírov. Všichni jsme se moc těšili na nové zážitky, dobrou partu kamarádů a zajímavé hry. V táboře několik týdnů před námi vydatně pršelo, proto tam bylo tolik bláta a vody. Gumáky byly nutnost. Bylo to nepříjemné, ale dalo se to vydržet a navíc se to každý den jen zlepšovalo. Tábor byl letos zaměřen na téma pevnost Boyard. Hned první den večer při slavnostním ohni nás vedoucí rozdělili do čtyř skupin. Každá skupina měla svého vedoucího a barvu. Soutěžili jsme mezi sebou v etapových hrách. Podle umístění skupina dostala indicie a klíč k pokladu, po kterém jsme celou dobu pátrali. Kromě toho jsme sbírali táborové peníze, kterým jsme říkali boyardy. Dali se získat třeba za pomoc v kuchyni, noční hlídku, dobré umístění ve hře nebo nějakým dobrým skutkem. Skupinka, která za den nasbírala nejvíc bodů měla tu čest, že jejich vlajka celý den visela na stožáru ve středu tábořiště. Každé ráno byla krátká rozcvička, po ní snídaně. Potom byl slavnostní nástup, na kterém se zpívala táborová hymna, vyhlašovaly se výsledky etapových her, vyplácely se boyardy a vedoucí u toho měli své kostýmy, například tam byl Kebule, Pačes nebo Pán Temnot. Také jsme se tam dozvěděli, co je v plánu na celý den. Dopoledne se většinou hráli různé hry nebo se chodilo do lesa na dřevo. Po obědě byla hodina času, kdy se nic velkého nedělalo, jen tak na odpočinek. Odpoledne byla aspoň jedna etapová hra a před večeří byla vždy mše svatá. Sloužil ji otec Tomáš Strogan, který za námi denně dojížděl. Na mši s námi probral vždy jeden ze sedmi hlavních hříchů, což pro nás bylo velmi přínosné a za to mu patří velký dík. Večerka byla okolo desáté hodiny. Spali jsme ve stanech tee-pee na provizorních postelí ze dřeva, které nebyly vůbec pohodlné, byly totiž krátké a úzké a v noci se z nich dalo jednoduše spadnout. Dále v noci probíhali noční hlídky, které se střídaly se po dvou hodinách. Měli za úkol hlídat tábor a hlavně kuchyň. Naštěstí nás letos nikdo nepřepadl a ani v noci nepřišla žádná nehlášená návštěva. Předposlední den skupinky spojily své síly, dali dohromady všechny nasbírané indicie, které nám řekli cestu k pokladu. Ihned jsme vyrazily na cestu ho hledat. Došli jsme k jedné malé vodní nádrži uprostřed lesa, tam jsme našli akorát krabici plnou kobylek a červů. Na spodu byl papír a na něm bylo napsáno, že se máme vrátit zpět do tábora. Tam pro nás vedoucí připravili závěrečnou bitvu o poklad. Společnými silami se nám podařilo ho dobýt. Byla to velká dřevěná krabice, která byla uzamčena na několik zámků. Uvnitř byly samé sladkosti. Druhý den ráno jsme se museli rychle sbalit a začít uklízet celé tábořiště, protože jsme tam byli letos jako poslední. Bylo tam opravdu hodně práce, museli se složit všechny stany, zahrabat ohniště a zlikvidovat sprchy a umývárny. V poledne jsme už šli na autobus, dojeli jsme do Mohelnice a z ní vlakem do Prostějova. Po cestě jsme byli opravdu unavení a špinaví, za to však šťastni z dobře prožitého týdne v přírodě s dobrými lidmi. Jsme za to vděčni všem vedoucím, kteří celý tábor připravili, paní kuchařce, která nám celou dobu vařila dobré jídlo a otci Stroganovi, který za námi jezdil sloužit mše svaté.

Vojta Kaláb, účastník tábora

Věřím tomu, že spousta mladých lidí a dětí v našem věku má s létem a s prázdninami neodmyslitelně spojené také letní tábory. Protože na tom 25 dětí z našeho děkanátu nebylo jinak, sešli jsme se 15. 7. na vlakovém nádraží v Prostějově se spacáky, karimatkami a plní očekávání, vydali jsme se směr tábořiště Mírov za novými zážitky. To ale není úplný začátek našeho táborového příběhu.

Už několik dní předem každému z nás přišel domů dopis, který nás naladil do tématu tábora a patřičně nás navnadil. V duchu tématu, kterým se letos stala Narnie, jsme pokračovali po příchodu do tábořiště, kde se nám představili Lucinka, Edmund, Petr a Zuzana a poprosili nás, abychom jim pomohli vysvobodit krásnou Narnii z moci zlé královny Jadis, která na ni seslala věčnou zimu. Tuto zimu jsme pocítili na vlastní kůži hned prvních několik nocí, kdy jsme se i přes spoustu vrstev oblečení, ve kterém jsme spali, probouzeli z našich spacáků promrzlí až na kost. Naštěstí se průběžně s postupem naší záchrany Narnie oteplovalo i v našem tábořišti, takže když nás třeba jednou v noci probudila Lucinka, abychom jí pomohli dostat se do paláce zlé královny, byli jsme připraveni a nikdo neumrznul.

V průběhu týdne nás k naší velké radosti několikrát navštívil samotný lev Aslan, ale měli jsme také možnost poznat zlou Jadis. Protože všechny děti byly šikovné, podařilo se nám postupně i přes spoustu nástrah a nebezpečí zjistit dostatek informací o Narnii a osvobodit Edmunda ze zajetí bílé královny. Těsně před závěrečnou bitvou, která se odehrávala v náročném terénu asi 20 km od tábořiště, nás zdrtila smutná informace ohledně smrti jediného a právoplatného vládce Narnie, Aslana. I přes to ale všichni bojovali ze všech sil a povedlo se nám těžkou a napínavou bitvu vyhrát bez ztráty na životech. Jaká pak byla naše radost, když se k pocitům z výhry nad Jadis a záchrany Narnie připojilo ohromení z toho, že Aslan vstal z mrtvých a vrátil se k nám!

Na táboře se ale děla spousta dalších věcí, které se Narnie netýkaly. Mnozí z nás byli na stanovém táboře poprvé, a proto je mohl týdenní pobyt v přírodě, kdy jsme byli celou dobu odkázáni jen sami na sebe, překvapit někdy příjemně, ale někdy také tím, že jsme museli opustit naši komfortní zónu a omezit se ve věcech, na které jsme po zbytek roku zvyklí. Byli mezi námi ale i zkušení táborníci, kteří věděli, co a jak, a proto je nepřekvapilo, že jsme se v našich provizorních sprchách nemohli koupat každý den, že jsme si při návštěvě Mírovského koupaliště ohromně užívali pocit, že za sebou můžeme jedinkrát za celý týden spláchnout záchod nebo že ráno máme na vstávání z postele deset sekund, a ne půl hodiny. Může to znít krutě, ale myslím, že každý, kdo s námi na táboře byl, si tuto táborovou atmosféru svým způsobem zamiloval.

Když jsme se pak vraceli do Prostějova, byli jsme všichni unavení, poškrábání, ne zrovna voňaví, ale hlavně plní nových zážitků, šťastní z týdne stráveného se super partou kamarádů a nadšení z nových obzorů, které nám tento týden otevřel. Za tohle všechno patří velký dík hlavně naším bezvadným vedoucím, kteří nám věnovali spoustu svého času, kuchařkám, které se celý týden zodpovědně a svědomitě staraly o naše spokojená bříška a také našemu kaplanu pro mládež o. Stroganovi, který za námi každý den dojížděl, aby s námi prožil mši svatou a zaštiťoval většinu duchovního programu. Troufám si tvrdit, že tábor (a hlavně ten náš :D) je jedním z nejlepších způsobů, jak strávit léto a těším se na příští rok.

Terka Dostálová, účastnice tábora